Kázání
Leviticus 19, 17–18
(17) Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu.
(18) Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně , ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.
Milé sestry, milí bratři,
jistě pro vás není žádným překvapením, že slavné přikázání Budeš milovat svého bližního jako sebe samého nepřinesl až Ježíš. Je obsaženo už ve Starém zákoně. Kontext je ovšem jiný. Pro Ježíše je láska k bližnímu – spolu s láskou k Hospodinu – přímo jádrem celé bible – tím, na čem v životě věřícího nejvíc záleží. Naproti tomu ve třetí knize Mojžíšově toto přikázání skoro přehlédneme: stojí v dlouhé řadě jiných příkazů a zákazů, jako jedno z mnoha.
Ale právě ta souvislost, v níž se ve Starém zákoně objevuje, je velmi poučná. Řeší se tu otázka, co dělat, když se můj bližní vůči mně proviní. Jako první slyšíme: Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva… V jiných překladech najdeme napomeneš svého bližního nebo pokáráš ho. Nejde tedy o to vzít spravedlnost do svých rukou a uvalit na svého bratra trest. Znamená to spíš důrazně se ohradit – dnes bychom řekli: nastavit hranice.
Pozoruhodné je zdůvodnění tohoto postoje. Cílem je, aby člověk nenesl následky hříchu svého bližního – aby se tedy svou nečinností a falešnou tolerancí nepodílel na zlu, které ten druhý napáchá. Můžeme to ale vyložit i tak, že nemáme v sobě nést křivdu, kterou nám bližní způsobil.
Z těchto pár vět plyne poměrně mnoho závěrů. Především: řešením sporu není, že v sobě křivdu potlačíme a budeme se tvářit, že je všechno v pořádku. To je jen zdánlivé řešení – ve skutečnosti se ta bolest sama od sebe neztratí, jen ji v sobě necháme hnít. Až třeba jednoho dne vybuchneme. Správné je tedy jít za tím člověkem a vyříkat si to s ním. Jasně pojmenovaná křivda je cesta, jak zabránit tomu, aby se z ní posléze stala nenávist.
Nechovat v sobě nenávist tedy neznamená vzdát se svých potřeb, ani popřít sebe sama. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Odklízení zášti z vlastního srdce je docela praktická duševní hygiena. Jejím počátkem je vyslovení toho, co nám druhý provedl. Emoce, kterou nevyslovíme, nezmizí. Nespokojenost, kterou jsme si nedovolili říct, se za pár týdnů nebo měsíců promění v odstup, v chlad. Druhého člověka začneme obcházet a možná i zveličovat jeho vinu. Jeho obraz se v naší mysli zbarví do černa. Bible tenhle proces zná a snaží se mu předejít u kořene: neschovávej to v sobě, řekni to včas. Nebo tě ovládne nenávist.
Proto je pochopitelné, že se tu jedním dechem odmítá nenávist a přikazuje napomínání. Nenávist vzniká ze zdánlivě drobných věcí, které jsme si nechali pro sebe. Z chvíle, kdy nám někdo ublížil a my jsme mu o tom neřekli. Z rozhovoru, který jsme nedovedli do konce, protože jsme se báli, že bude nepříjemný. Z potřeby, kterou jsme nikdy nevyslovili, protože jsme si mysleli, že se to od dobrého křesťana nesluší. Člověk může být navenek velmi slušný, a přitom si v duchu vést podrobnou knihu křivd.
Biblický text pak pokračuje: Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně… Možná nás napadne, jak je to s těmi, kdo nejsou synové mého lidu, tedy s cizinci – k nim se mám snad chovat odlišně? To bible jistě také řeší, ale na jiných místech, a tak tuto otázku ponechme tentokrát stranou.
Opověď na provinění druhého není ani polknutí křivdy, ale ani pomsta. Pomsta je plodem nenávisti. Potřebuje, abychom si křivdu uchovávali a pěstovali, místo abychom se s ní zkusili vyrovnat – tedy o ní v prvé řadě promluvili s tím, kdo nám ublížil.
Samozřejmě se ale stává, že o křivdě s jejím původcem mluvíme, a to velmi otevřeně, a přesto k žádnému narovnání nedojde. Ten druhý vinu nepřizná a o žádné usmíření nestojí. Anebo ani k takovému rozhovoru z různých důvodů nemůže dojít.
Ani pak ale není řešením odplata. Jedinou cestou je odpuštění. Je zajímavé, že samo slovo odpuštění se v tomto oddíle neobjevuje, ale je nahrazeno zákazem msty. Možná je pro nás odpuštění příliš velký, v některých případech až nesplnitelný úkol – ale velký krok k němu je vzdát se touhy po odplatě.
Starozákonní přikázání lásky po nás rozhodně nepožaduje jakési slepé, naivní mávnutí rukou nad zlem, které nám někdo způsobil. Láska k bližnímu nepopírá nepříjemnou skutečnost, nelakuje ji narůžovo. A rozhodně s sebou nenese povinnost dovolit druhému, aby nám ubližoval znovu a znovu. Nemáme povinnost vypadat jako hodní lidé.
Co tedy znamená, že budeš milovat svého bližního jako sebe samého? Přikázání lásky dává smysl jen tehdy, pokud sám sebe miluji. To se tu bere jako samozřejmost. Předpokládá se, že máme k sobě zdravý, přirozený vztah, ve kterém víme, co potřebujeme, co nám dělá dobře a co nám ubližuje – a toto měřítko pak máme přenést i na druhého. Vůbec se tu nepočítá s tím, že bychom měli sami sebe zanedbat ve prospěch druhého.
Člověk, který neumí pečovat sám o sebe, neumí si nastavit hranici, nikdy neřekne, co potřebuje, a jen se obětavě přizpůsobuje, tenhle příkaz nenaplňuje o nic lépe než ten, kdo je otevřeně sobecký. Zanedbaný a podvyživený vztah k sobě samému bychom si těžko mohli vzít za vzor pro vztah k bližnímu.
Láska k bližnímu, ať už v podání Starého zákona, nebo v podání Ježíšově, počítá s tím, že nejen můj bližní, ale také já sám jsem Boží tvor, kterého Bůh miluje – a právě touto svou láskou mě povzbuzuje ke zdravé sebelásce. Taková sebeláska není sobectvím ani bezohledností, ale pramení z toho, že člověk bere vážně, že je Božím dítětem. A láska k bližnímu k tomuto poznání přidává další věc: Bůh miluje nejen mě, ale i toho druhého – i toho, který mi třeba není moc sympatický, nebo mi dokonce ublížil.
Občas se setkáme s ideálem křesťana, který se nikdy neozve a všechno v tichosti snáší. Taková mírnost bývá často pokrytectvím, nucenou přívětivostí a vlídností za každých okolností, i tehdy, kdy by bylo na místě vyjádřit nesouhlas nebo projevit i negativní emoci. Jsem přesvědčen, že bychom jako křesťané měli své děti vést k tomu, aby se dokázaly bránit, byly v důležitých věcech zásadové a měly zdravou sebedůvěru. Tyto schopnosti bývají mylně zaměňovány za agresivitu a aroganci, a přitom je každý člověk potřebuje, aby úspěšně čelil náročným výzvám, které mu život přináší.
Někdy se zdá, že máme před sebou jen dvě možnosti. Jedna říká: buď silný, běž za svým hlava nehlava, na bližní se moc neohlížej. Druhá, kterou slýcháme i v kostelech, říká: buď hodný, obětuj se, mlč a snášej. Dnešní text nabízí třetí cestu: řekni pravdu o tom, co cítíš a co potřebuješ, dokud je čas, braň se, když je potřeba – a přitom se nedej ovládnout nenávistí a pomstychtivostí.
Láska k bližnímu nevylučuje sebeobranu a jasné hranice – naopak je předpokládá, protože bez nich se dřív nebo později promění v zášť. Mlčení není totéž, co pokoj – je to často jen odklad, po kterém přijde nenávist v jiné podobě. A konečně: čím dřív se naučíme říct nahlas, co nás trápí nebo co potřebujeme, tím méně toho budeme muset v sobě nosit.
Tahle zásada se týká také spolužití uvnitř společenství, třeba i ve sboru. Falešná mírnost se tváří, že neshody a názorová různost prostě neexistují, a tak se ožehavá témata obloukem obcházejí, problémy se zametají pod koberec, nanejvýš se probírají kdesi v zákulisí. Výsledkem ovšem není přátelská a milá atmosféra, ale pravý opak: neřešené neshody přerůstají ve vážné konflikty, v nichž nakonec vítězí ti silní a dominantní, kteří spolehlivě umlčí všechny ostatní.
Křesťanská láska nestojí na tom, že potlačíme sami sebe, ale na tom, že Hospodin nám všem vtiskl nezrušitelnou hodnotu. Někdy si potřebuji připomenout, že ji mám nejen já, ale i ten druhý. A někdy si zase uvědomuji: také mně ji daroval.
Amen.
Ondřej Kolář