Kázání
Numeri 21, 4–9
(4) Z hory Hóru táhli dál cestou k Rákosovému moři, aby obešli edómskou zemi. Avšak lid propadl na té cestě malomyslnosti
(5) a mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví.“
(6) I poslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo.
(7) Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Mojžíš se tedy za lid modlil.
(8) Hospodin Mojžíšovi řekl: „Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“
(9) Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu.
Milé sestry, milí bratři,
tento příběh by možná zůstal jen jakousi starozákonní kuriozitou, kdybychom jeho ozvěnu neslyšeli v Novém zákoně. V Janově evangeliu Ježíš říká: Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Tento Ježíšův výrok ale nám onen poněkud záhadný příběh příliš nevysvětluje. Spíš ho naopak zahaluje ještě větším tajemstvím. O co v něm tedy vlastně šlo?
Putování pouští se protahuje. Cesta je delší, než Boží lid čekal. Naděje na rychlé naplnění Hospodinových zaslíbení se rozplývá v prachu a únavě. A opět, jako už po tolikáté, zaznívá reptání: Proč jste nás vyvedli z Egypta? Tato slova nejsou popsána jen jako stížnosti na nepohodlí. Jsou zpochybněním smyslu cesty, zpochybněním Boží věrnosti.
Poušť je v biblických příbězích místem, kde se odhaluje lidské srdce. Dokud bylo vysvobození z egyptského otroctví v čerstvé paměti, převažovala radost. Jakmile však nastoupila rutina a různé obtíže, vyvstává otázka: stojí to za to? Mana, dar z nebe, se náhle jeví jako nuzný pokrm. Na dobré Boží dary si člověk zvykne rychle. To, co bylo kdysi zázrakem, se stává samozřejmostí. A samozřejmost je často prvním krokem k nevděčnosti.
Do této situace vstupují ohniví hadi. Možná, že ti starší pamětníci mezi Izraelci si při tom vzpomněli na egyptské rány. To bylo něco podobného. Zatímco tehdy jich byli Izraelci ušetřeni, dnes na ně tvrdě dopadají. Hospodin se hněvá. A není divu: Izraelci se ve své zarputilosti začínají podezřele podobat svým někdejším otrokářům.
V tuto chvíli se v příběhu otevírá symbolická rovina. Pozorný čtenář Bible tady zbystří. Když je řeč o hadech, jistě se tím nemyslí jen nebezpečná zvířata, kterých je na poušti spousta. A když mají hadi přízvisko „ohniví“, jistě to neznamená pouze to, že jejich uštknutí pálí jako oheň. Je jasné, že Boží lid je tu konfrontován se zlem samotným – nejen s tím, které přichází jako vnější ohrožení života, ale právě s vnitřním ďábelským pokušením, které sídlí v srdci každého člověka. Jako ten had v zahradě Edenu.
Oheň se v bibli vztahuje často k Bohu samotnému, přesněji k jeho soudu. Boží soud si obvykle představujeme tak, že Bůh na lidi z nebe sesílá různé hrůzy. Ve skutečnosti ale ten největší trest spočívá v tom, že nás Bůh ponechává v tom, co jsme si sami způsobili. Následky našeho hříchu se obracejí proti nám. Společenství, které ztratilo důvěru v Boží dobrotu a vedení, se samo hroutí a hyne. Nedůvěra k Bohu rozleptává život.
Obnova může nastat teprve skrze pokání. I tohle Izrael zažil ve svých dějinách mnohokrát. Dokud lid obviňoval Mojžíše a Boha, cesta k uzdravení byla zavřená. Jakmile však přizná svou vinu, otevírá se prostor pro nápravu. Mojžíš se modlí. Prostředník stojí mezi Bohem a lidem – a Bůh odpovídá.
Odpověď je však překvapivá. Bůh neodstraňuje hady, jak bychom to očekávali. Nezastaví okamžitě nebezpečí. Místo toho přikazuje zhotovit bronzového hada a vyvýšit jej na kůl. Kdo se na něj podívá, zůstane naživu. Zní to paradoxně. Proč má právě obraz toho, co zabíjí, přinést život?
Výkladů najdeme v dějinách církve opravdu mnoho. Patrně ten nejčastější říká, že podle starověkých představ to, co přináší smrt, přináší také život. A proto také to, co působí zranění, se může stát prostředkem uzdravení. Jistě není náhoda, že symbolem řeckého boha Asklépia, který má na starosti právě léčbu, je hůl s hadem. Není to jen projev magického myšlení, ale skrývá se v tom i kus pravdy. Jed je v určitém množství lékem, a naopak lék se může stát za jistých okolností jedem.
Jiný výklad zase říká, že nejvíc se děsíme toho, co je neviditelné. Nebo alespoň zatím neviditelné. Právě jako ten had: plíživý a nečekaný. Nevíme, kdy a v jaké podobě se objeví. Nejhorší je strach z neznáma. Třeba z nějaké nemoci, která nám ještě nebyla potvrzena. Jakmile už víme, čemu máme v životě čelit, přestaneme se toho až tolik děsit. Psychologové říkají, že když svou nemoc dokážeme pojmenovat a otevřeně o ní mluvit, už jí tolik nepodléháme. Had, kterého se izraelské společenství bálo, vystupuje ze skrytosti na světlo, je všem na očích. Právě tehdy ztrácí svou moc nad člověkem.
Tento výklad ovšem nebere vážně, že had tu není symbolem pro vnější ohrožení, které se jen tak bezdůvodně objevilo, podobně jako například nemoc. Je ztělesněním zla, které se rodí uvnitř lidského společenství. Izraelce ve skutečnosti mučí, zotročuje a zabíjí jejich vlastní nevěrnost a neposlušnost. A proto mají-li být uzdraveni, musejí si to nejprve připustit. Musejí ještě jednou a zřetelně pohlédnout na to, co je odvádí od Boha a přivádí ke zmaru.
Také v tomto případě platí, že zlo je možné překonat jen tehdy, je-li nejprve vyneseno na světlo. Důležité je, že ho nepřekonává člověk, ale Bůh sám. Člověk nemá žádné prostředky k tomu, aby se z ďábelského uštknutí sám uzdravil. Přesto ale Bůh chce, aby si člověk temnotu ve svém vlastním srdci dobře uvědomil. Aby sám sobě pohlédl pravdivě do tváře. Aby přestal před svou vinou utíkat, aby ji přestal svádět na druhé. Pohled na bronzového hada je ve skutečnosti bolestivým pohledem na sebe samotného – je to vyznání vin.
Dokážeme pohlédnout do tváře tomu hadovi, který se ukrývá v našich srdcích? Řekl bych, že na tom nejsme o nic lépe než Izraelci na poušti. V pokání a vyznání vin, třeba při nedělních bohoslužbách, dnes spatřuje mnoho křesťanů zbytečné sebemrskačství, které do zdravého vztahu s Bohem vlastně ani nepatří. Do jisté míry v tom můžeme vidět přirozenou odpověď na přílišný důraz na lidský hřích, kterým se křesťanství dříve vyznačovalo. Místo dobré zprávy o Božím milosrdenství a odpuštění v Kristu se zvěstovala lidská zkaženost. Boj s vlastním hříchem byl hlavním křesťanským programem.
Dnes už si v takovém sypání popele na hlavu nelibujeme, ale upadáme do opačné krajnosti. Zhoubné hady, pokušitele a ničitele, vidíme především u těch druhých, u sebe už méně. Heslem doby je přijmout sám sebe takového, jaký jsem, a hlavně se příliš neobviňovat. Pohled do své vlastní hadí tváře je nesnesitelný, a tak si svůj vlastní stín promítáme do jiných lidí a tam se s ním utkáváme. Tím ale ztrácíme pravdivost vůči sobě samotným a máme sklon sebe vnímat jen jako oběť zloby těch ostatních.
Vedle starozákonního obrazu bronzového hada na holi tu máme ještě druhý obraz – ten novozákonní: Ježíše visícího na kříži. Ježíš jednal přesně opačně, než máme ve zvyku my lidé. Zatímco my zlo sídlící v nás různě popíráme a zlehčujeme a vše svádíme na své bližní, Ježíš vstoupil do našeho zla a vzal je s sebou na kříž. A tak když se díváme na ukřižovaného Ježíše, vidíme tam sebe sama, svůj vlastní hřích – ale už přijatý Božím Synem, už odnesený pryč od nás. Už se můžeme na sebe pravdivě podívat, už ten pohled uneseme, protože víme, že Bůh sám toho našeho vnitřního hada na sebe vzal.
Pohled na Ježíše nás uzdravuje. To je jistota, kterou si smíme připomenout vždy, kdy nás přepadají výčitky a naše selhání nás zahlcují. V postní době si nemáme pouze sypat popel na hlavu, ale především pozvedat své oči tam, odkud přichází naše pravá naděje.
Amen.
Ondřej Kolář