Kázání
Lukáš 7, 11–17
(11) Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí.
(12) Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel.
(13) Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“
(14) Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti, kteří je nesli, se zastavili. Řekl: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“
(15) Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce.
(16) Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a “Bůh navštívil svůj lid.“
(17) A tato zvěst se o něm rozšířila po celém Judsku a po všem okolí.
Milé sestry, milí bratři,
před branou města Naim se potkávají dva průvody. Jeden vychází ven – nese mrtvého, jediného syna vdovy. S ním jde celé město, protože takové neštěstí se týká všech. Druhý průvod vchází dovnitř – Ježíš, jeho učedníci a s nimi zástup lidí, kteří ho následují.
Ti, co jdou z města ven, jsou sevřeni smutkem a snad i beznadějí. Ti, co přicházejí k branám města, jsou naopak plni naděje. Je s nimi někdo, kdo přináší radost, i když moc důvodů k radosti není – kdo dokáže i v největší bezradnosti a bezvýchodnosti otevřít nový výhled. Jeden zástup nese mezi sebou a v sobě smrt. Druhý zástup přináší život.
Když čteme biblické příběhy, je dobré všímat si nejen toho, co v nich je, ale i toho, co v nich chybí, přestože bychom to tam čekali. V tomto příběhu si všimněme, že ta vdova o nic neprosí. Nepadá Ježíši k nohám jako jiní v evangeliích. Jde v průvodu se svým žalem a se svým mlčením.
A není divu, že mlčí. Byla to vdova – to znamená, že už jednou v životě přišla o hlas, o právo, o zastání, když zemřel její muž. A teď přišla i o syna, jedinou naději, jediného, kdo se o ni mohl v tomto světě postarat. V tehdejší společnosti byla vdova bez syna prakticky bezbranná bytost. Kdo by jí naslouchal? Sama možná už přestala věřit, že má smysl o něco žádat, po něčem toužit.
Mnoho lidí má dnes pocit, že jejich hlas nemá váhu. Utrpení a bezmoc je umlčuje – ne hned, ale postupně, když se navzdory všem snahám nic nemění. Naučili se, že stejně nikoho nezajímají. Proč bych o tom mluvil, vždyť je to jedno, nikdo mě neslyší. Takto vnímají svůj život.
Navenek se to projeví třeba i tím, že nechodí k volbám – ne z nezájmu nebo lhostejnosti, ale protože nechtějí zažít další zklamání. Ať sedí ve vládě nebo na radnici kdokoli, pořád je to přece stejné: žádná opravená silnice, žádný dětský lékař v okolí, autobus dál jezdí dvakrát denně. Tak raději nechají svůj hlas propadnout. Podobně může být vnímán i Bůh – kdesi na nebeském trůnu na vše v lásce hledí, ale jeho pomoc nikde. Tak ani nemá smysl volat, modlit se.
Do tohoto lidského mlčení zaznívá: Když ji Pán uviděl… Zde, a nikoli v lidské iniciativě, začíná záchrana člověka. V evangeliích se často objevuje známá věta: Tvá víra tě zachránila. Slepý u Jericha, nebo žena, která se dotkla Ježíšova roucha – u nich je zázrak nějak spojen s jejich vírou, s jejich prosbou, s jejich krokem k Ježíši. Ale tady, v Naim, nic takového nenajdeme. Vdova sama možná v tu chvíli o Bohu vůbec nepřemýšlí – je pohlcená svým žalem. A přesto se stane zázrak.
To nám říká něco zásadního o tom, jak Bůh jedná. Zde neuzdravuje víra – uzdravuje Bůh sám, v Ježíši, a to zcela nezávisle na tom, jestli vdova věří dost nebo správně. Vzkříšení syna není odměnou za náboženský výkon. Je to čistý, nezasloužený dar toho, kdo se nad člověkem smiloval, protože ho viděl v jeho bídě.
V některých křesťanských kruzích se víra hodnotí a posuzuje skoro jako sportovní disciplína. Kdo víc a intenzivněji věří, kdo se víc modlí, tomu prý se nemůže stát nic zlého, tomu se vyhýbají nemoci i životní tragédie. A nejen to – takovým mistrům víry se navíc zjevně daří, mají úspěch, peníze, vzornou rodinu.
Ježíš jistě dokáže pochválit něčí víru, dokonce se podivit nad její hloubkou – zvlášť když ji nalezne třeba u pohanů. Ale nikdy ji neklade jako podmínku své blízkosti a pomoci. Kdyby zázrak závisel na kvalitě naší víry, byli bychom na tom špatně všichni. Kdo z nás má víru bez pochybností, bez únavy, bez chvil, kdy se modlí naprázdno nebo se nemodlí vůbec? Kdybychom si mysleli, že Boží pomoc přichází jen tam, kde je předem dostatečně silná víra, umlčeli bychom sami sebe ještě víc, než nás už umlčelo utrpení. Přidali bychom si ke svému trápení ještě pocit náboženského selhání: nejen že trpím, ale ještě k tomu špatně věřím.
Dnešní příběh nám ukazuje něco jiného. Ježíš jde vstříc člověku dřív než ten člověk stačí cokoli vyznat. A troufám si říct, že takto Bůh potkává nejen nás, kdo tu dnes sedíme a snažíme se věřit. Potkává takto i lidi, kteří o víře vůbec neuvažují, kteří by o sobě řekli, že nevěří, nebo že už dávno přestali věřit. I do jejich života může vstoupit stejný Boží soucit, stejný pohled, stejná iniciativa, jaká potkala tu vdovu v Naim. Boží milosrdenství se neváže na to, zda jsme se k němu napřed obrátili a vyznali svou víru správnými slovy.
Ostatně – mohli bychom vůbec očekávat víru v zázrak u člověka, který čelí smrti toho nejbližšího? Nebylo by to vlastně nelidské? Za Ježíšem přicházeli nemocní s různými neduhy. Ale nikdy nikdo za ním nepřišel s tím, že mu zemřel někdo blízký. Pokud se tak stalo, musel si Ježíš vyslechnout spíš výčitku: kdybys tu byl dřív, dalo by se snad ještě něco dělat. Dokud nemocný žije, žije s ním i naděje, že by ho Ježíš mohl zachránit.
Ježíš vdově říká nejprve neplač. Bylo by to prázdné, až laciné slovo, kdyby po něm nenásledoval čin. Kolikrát my sami říkáme trpícím lidem „neplač“, „bude to dobré“, a myslíme to upřímně, ale nemáme moc to slovo naplnit. Kolikrát svým povrchním utěšováním druhému spíš ublížíme. Ježíšova útěcha ale není jen slovo do větru. Jeho slovo mění skutečnost, tvoří i z ničeho – protože za ním stojí ten, kdo má moc nad životem i smrtí.
Sestry a bratři, i my někdy neseme to, co nás umlčelo – smutek, nemoc, osamocenost, nezájem druhých, možná i pocit, že naše víra je slabá nebo žádná. Ale evangelium dnes nepřikazuje, abychom měli dost víry, protože jedině pak nás prý Bůh vyslyší. To by ani nebylo evangelium, ale spíš jemná výtka. Naději smíme čerpat pouze z toho, že Pán nás vidí dřív, než jsme cokoli řekli nebo věřili. A tam, kde jsme ztratili i naději, on sám přichází a jedná.
Jako církev už nepatříme do onoho pohřebního zástupu vycházejícího ven z města. Patříme do zástupu, který mu jde naproti, uprostřed něhož kráčí Kristus. Nejsme přitom duchovně silnější než ten pohřební průvod. Také my často pláčeme. Za své slzy se nemusíme stydět. Ale víme, že Bůh nás navštívil. A nejen to: on sám nakonec do smrti vstoupil. Vstoupil na místo, kde stanul naimský mládenec a kde se jednou ocitneme my všichni. To hrozné místo už není místem bez Boha, není černou dírou, do které vše padá. I ve smrti nalezneme Ježíšovy stopy – stopy vedoucí k Bohu.
Amen.
Ondřej Kolář