Kázání
Skutky apoštolské 4, 32–37
(32) Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné.
(33) Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost.
(34) Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je a peníze, které utržili,
(35) skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.
(36) Také Josef, kterého apoštolové nazvali Barnabáš – to znamená ‚Syn útěchy‘ – levita původem z Kypru,
(37) měl pole, prodal je, peníze přinesl a položil před apoštoly.
Milé sestry, milí bratři,
pohled do života první křesťanské obce v Jeruzalémě vzbuzuje obdiv, ale i rozpaky. Jedni v ní spatřují sice nedostižný, ale přesto potřebný ideál, který máme hájit proti dnešnímu zhoubnému individualismu a opojení soukromým vlastnictvím. Druzí v něm odhalují nebezpečnou utopii, prapočátek komunistické ideologie, která v dějinách napáchala hrozné škody.
Dnešní biblický oddíl není romantickou vzpomínkou na zlatý věk církve. Žádný takový totiž nikdy nebyl. Církev prvních staletí byla velice pestrá, možná i pestřejší než ta dnešní. Sbory se od sebe v mnohém odlišovaly, a to i po stránce hospodaření. Jeruzalémský sbor byl v tomto ohledu nejspíš jedinečný a to, co se v něm podařilo – pravděpodobně jen na krátkou dobu – uskutečnit, nebylo možné přenášet do jiných sborů. A už vůbec z toho nemůžeme vyvozovat model hospodaření pro současnou církev.
Poměry v jeruzalémském sboru především svědčí o proměňující moci Kristova vzkříšení. Slyšeli jsme, že právě vzkříšení bylo tím nejdůležitějším obsahem apoštolské zvěsti. Ale právě že nezůstalo jenom u slov. Už od počátku se vzkříšení projevuje jako Boží moc, jako moc Ducha svatého, která tu není jenom pro soukromou potěchu lidské duše, ale utváří mezilidské soužití. Vzkříšení nepřináší jen naději proti smrti, ale je také nadějí do života.
V jedné písni zpíváme: Starý svět už umřel, my žijeme v novém. To je možná příliš silné vyjádření, protože staré poměry a struktury ve světě přetrvávají – každý den to pociťujeme. Můžeme ale říci, že starý svět byl rozhodujícím způsobem narušen Kristovým vzkříšením. Duch svatý, který o Letnicích sestoupil na apoštoly, je nositelem nových věcí – nejenom v oblasti duchovní, ale i té tělesné. Je zdrojem nového společenského uspořádání. Kristovo vzkříšení má také ekonomické důsledky.
Novozákonní spisy nám popisují církev jako alternativní společnost. Jejím skutečným pánem není ani císař, ani jiní pánové tohoto světa, ale zmrtvýchvstalý Kristus. Sdílení statků v jeruzalémském sboru je svědectvím o této nové podobě vlády. Dary Ducha svatého si někdy představujeme jako nadpřirozené, spektakulární zázraky. Ano, také ty se v rané církvi objevily, avšak nebyly tím nejdůležitějším. Mnohem větší důraz je položen na proměnu vztahů v novém Kristově společenství.
Ježíš kdysi svým učedníkům řekl: Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi. Kristovo vzkříšení je nalomením dosavadních pořádků a hodnot. Je trhlinou, skrze níž proniká do světa Boží království. Velicí už nemají utlačovat malé, mocní bezmocné, bohatí chudé. A to je stejný, ne-li větší zázrak než třeba dar uzdravování.
Poměry v jeruzalémském sboru nejsou vzorem k jednoduchému napodobování. Pobízejí spíš k otázce, jak se Kristovo panování projevuje v naší církvi, v našem sboru. Jeruzalémský sbor nás při tom může inspirovat. To první, co slyšíme, je, že byli jedné mysli a jednoho srdce. To není jednota zestejňující, ani jednota zvnějšku vynucená. Rodí se ze setkání se společným Pánem a z jeho pověření pro církev. Vyzývá nás k hledání toho, co chce pro náš sbor Kristus. Jednota sboru nespočívá v tom, že vytvoříme jakýsi průsečík našich osobních představ a ambicí. Musíme se nejprve poctivě ptát, k čemu nás teď a tady Ježíš volá. A také se za to modlit.
Dále slyšíme, že nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Není úplně zřejmé, co se tím myslí. Především nevíme, zda byl v této rané křesťanské obci zcela zrušen soukromý majetek. Zdá se, že tomu tak spíš nebylo. Podstatný je postoj k tomu, co člověk vlastní. Základem tohoto postoje je již starozákonní poznání, že země a vše, co je v ní, nepatří člověku, ale samotnému Hospodinu. První křesťané k tomu připojili něco ještě důležitějšího: pochopení, že všechno, co člověk má, je nakonec dar. Nejenom můj majetek, ale celý můj život není pouze výsledkem má zásluhy. Proto se z daru může stát a má stát prostředek služby.
Dnešní kultura nás učí budovat bezpečí skrze vlastnění: čím více prostředků, tím více jistot, tím více kontroly. Evangelium však ukazuje jiný zdroj bezpečí — důvěru v Krista, který přemohl smrt. Proti smrti se nemusíme obrňovat žádnými pozemskými jistotami. To dává člověku úžasnou svobodu vůči všemu, co vlastní, i svobodu od strachu, že o něco přijde. Nemusíme na vlastnictví ulpívat a můžeme ho naopak sdílet s druhými.
Opět se ptejme, jakou výzvu tu můžeme zaslechnout pro naše společenství. Samozřejmě se nabízí apelovat na větší štědrost vůči sboru. To by ale bylo trochu málo. Spíše každý přemýšlejme o tom, čím jsem já sám Bohem obdarován a jak tyto dary mohu sdílet s ostatními, kteří takto obdarováni nebyli. To se jistě týká také peněz. Na tom není nic špatného. Nový zákon hovoří o materiální podpoře s pozoruhodnou otevřeností. Křesťanská štědrost ale není pouze otázkou darovaných prostředků. Může mít podobu času, pozornosti, naslouchání, modlitby nebo odvahy stát při druhém člověku. Každý z nás něco má – něco dostal, něco vytvořil. Majetek, schopnosti, vliv, zkušenosti, vztahy. Používáme tyto dary jen k budování vlastního života, nebo skrze ně necháváme jednat Boha? Kristus dal sám sebe bezvýhradně – jak sebe dáváme my?
Nakonec slyšíme, že nikdo mezi nimi netrpěl nouzi. Zase můžeme jít o krok dál. Nejde jenom o hmotnou nouzi. Zkusme se zeptat: Kdo je v našem sboru na okraji? Kdo je upozaďován? Kdo je ve stínu těch hlasitějších? Evangelium se stává viditelným tam, kde chudý není přehlédnut, osamělý není opuštěn a slabý není považován za přítěž.
Dnešní text končí konkrétním příkladem Josefa, zvaného Barnabáš – v překladu Syn útěchy. To je zajímavá poznámka. Útěcha nespočívá jenom v duchovním pohlazení, které ale obchází reálnou situaci bližního. Josef prodává pole a peníze přináší apoštolům. Tímto velice hmotným činem se stává nástrojem Ducha, který je přece také někdy nazýván Utěšitel. Když mu dáme v našem sboru prostor, když se jím dáme proměnit a když ho necháme třeba i odstranit to, co překáží, mohou se i z nás stát synové a dcery útěchy.
Amen.
Ondřej Kolář