Kázání
Ámos 5, 24
(24) Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.
Smyslem dnešního kázání není předkládat soubor pravidel správného jednání, ale ptát se, jak se zaměřovat na boží vůli a jak se s její pomocí orientovat. Otázka, jak si poradit se sebou, vyplývá až odtud. V 5. kapitole knihy Ámos, konkrétně v 6. verši, totiž prorok říká Izraelcům: „Dotazujte se Hospodina a budete žít.“ Jak vůbec konkretizovat a realizovat tento životní zájem? Ptejte se na boží vůli, ptejte se na to, co Bůh dělá! Jak o tom ale uvažovat konkrétněji? Co nám k tomu poví přečtený 24. verš? Zde Ámos přirovnává právo k vodám a spravedlnost přirovnává k proudícímu potoku. Proč vlastně?
Mezi oběma zmíněnými verši, mezi 6. a 24. veršem, Ámos ostře vytýká Izraelcům, že pošlapávají právo. A proto mimo jiné jménem Hospodinovým odmítá slavnosti, oběti i náboženské písně. Ne proto, že by bohoslužba sama byla špatná, nýbrž proto, že se lidem stala náhražkou práva. Lidé se snažili konejšit Boha, s jehož vůlí se rozcházeli. Vyjděme odtud, abychom došli k vyústění, které je ve v. 24 nadějné. Nyní bych nejprve upozornil na to, co v Ámosových slovech z 5. kapitoly stojí za zdůraznění. Když otevřeme leckterou prorockou knihu Starého zákona, často zjistíme, že proroci promlouvali ke králům a k izraelské společnosti jako žalobci. Nikoli ovšem jako dnešní analytici. Nepodávali rozsáhlé, podrobné, číselně podložené zprávy. Podávali však výstižná vyjádření tristní společenské situace. Navíc byli oproti dnešním analytikům motivováni svým posláním a v situaci více angažovaní. Měli přitom řadu témat. Mimo jiné se jako žalobci zastávali znevýhodňovaných, odstrkovaných, postihovaných, těch, na které si dovolovali ti mocnější a bohatší. V té době ještě neexistovaly žádné společnosti na ochranu lidských práv. V Izraeli však působili proroci.
A bylo za tím ještě něco zásadnějšího než to, že proroci viděli, jak někdo trpí. V prorockých žalobách se zrcadlí poznání, že útisk, drancování chudších bohatšími a méně mocných mocnějšími – že to znamená devastaci společenského pořádku. Šlo o erozi, oslabování a rozklad společenského řádu. Jinak řečeno: proroci nebyli z těch, kdo pro třísky neviděli les. Vedle jednoho a spolu s ním trpěl druhý. A třetí. A stý. A pětistý a kdovíkolikátý ještě. Jednotlivci něco na sobě zakoušeli, ale nebyl to problém jen toho či onoho jednotlivce, nýbrž právě společenského nepořádku. Obecné zlo zasahující mnohé. Šlo o erozi, oslabování, devalvaci pořádku. Právě proroci dávali na srozuměnou, že hřích má charakter nejen individuální, ale také společenský. To my až příliš podceňujeme.
Tím spíše byl společenský pořádek předmětem zvláštního Hospodinova zájmu. Proto o něm proroci v jeho jménu často mluvili a dotýkali se jej. Hospodin vytvořil lid Izrael. Vytvořil jej tím, že zástup otroků vysvobodil z Egypta a na Sinaji prostřednictvím Tóry ustanovil lid. Prostřednictvím Tóry – tohoto božího práva, které nespočívá jen v zákonech, ale ve všech podnětech, které z lidu dělají organizovaný společenský organismus. Uzavřel s tímto lidem smlouvu. Ne takovou smlouvu, jaké bývají naše politické dvoustranné dohody. Byl to právní akt, kterým Bůh jako nekonečně mocnější zakládá vztah s pozemským lidem, slibuje mu svou přízeň a zavazuje jej k věrnosti. A to v zájmu obecného pořádku a v zájmu života v tomto obecném pořádku. On sám ustavuje s lidmi právní vztah. A sice od okamžiku, kdy uzavřel smlouvu nejprve s Noem a pak s praotcem Izraele Abrahamem. Na Sínaji dostává právní vztah Boha a lidu podobu smlouvy a Tóry. Boží smlouva v několika krocích znamenala založení práva. To právě Hospodin činí právo právem. Tím, že stvořil člověka pospolného, ustanovil svůj vztah k němu a vytvořil boží lid. Konkrétní podoby práva – zákony, soudnictví a právní zastupování – pak vytvářejí lidé. Jak obojí spolu souvisí, se těžko vykládá, protože západní dějiny práva se neodvíjejí od bible, ale od práva římského. Ale tuto historickou souvislost tu musím nechat stranou, protože nejsem historik práva.
Lidská pospolitost a její soudržnost tu však byly dříve než tyto formy práva. Když pak právě lidé právo pošlapávali, vystupovali proroci jako boží mluvčí. Mluvili jménem Hospodina, který ustavil právo, a mluvili vzhledem k právu, které lidé kazili. A nejen v jednotlivostech. Často také zásadněji.
To je vidět na tom, že proroci i širší starozákonní tradice měli pro právní pořádek zvláštní termín: „právo a spravedlnost“, mišpát a cedaká. Evropské překlady mohou jejich význam vystihnout jen přibližně. Mišpát zde označuje zjednávání práva, právní rozhodování i spravedlivý řád; cedaká pak správnost uskutečňovanou ve vztazích. Oba pojmy společně vyjadřují řád, který společenství drží pohromadě a v němž je napravováno bezpráví.
O právu a spravedlnosti jsme slyšeli také od proroka Ámose. Již Ámos, působící přibližně v polovině 8. století před Kristem, se pouštěl do společenské kritiky. Přitom právní zřetel a zřetel k ustavení společnosti jeho kritice nechybí. Proto říkal, co jsme slyšeli: „Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.“ Jednotlivě uplatňujte právo, ale také usilujte o to, aby právo platilo obecně. Tehdy se totiž budete lidským způsobem nejblíže podílet na božím díle a božím působení. Tehdy, když vám půjde o společenský řád neboli: o „právo a spravedlnost“. Vaše srdce budou opravdu široká.
Ovšem spravedlností se nemíní spravedlnost, jak se dnes lidově chápe: jako záležitost rovnosti před zákonem. Ani se tím nemyslí přímo antická zásada, každému jeho, že každý má dostat, co mu náleží. V hebrejském smyslu spravedlnost znamená společensky žádoucí jednání. Jednání, které se děje v zájmu společenských vztahů, v jejich prospěch nebo alespoň se zřetelem k nim. Jednání v obecném zájmu. Jednání v kontextu rodiny a obce. Neboli žádné soukromničení, budování vlastních písečků – tehdy vznikají díry pro právní vakuum anebo pro ty, kdo si dělají rádi, co chtějí, a to na úkor jiných. Konkrétněji řečeno: hebrejská spravedlnost znamená: společensky žádoucí jednání s ohledem na rodinu a velkorodinu, a navíc popřípadě s ohledem na místní obec. V širším smyslu: s ohledem na království.
A na tom je zajímavé už to, že my sami míváme s právem a se spravedlností spojeny hlavně zločiny, trestné činy a přečiny. Naproti tomu hebrejská spravedlnost je míněna pozitivně a konstruktivně. Je míněna ve smyslu vytváření, budování a přičinění o dobro. Rovněž je míněna dynamicky a životně. Spravedlnost ne jako status quo, jako nějaká nehybná danost. Ale jako něco, co je zapotřebí, aby se dělo. Ámos proto říká, že spravedlnost se má valit jako potok – jako velmi čilé a čiré vodstvo, mohutný, nevysychající proud, který přináší závlahu lučinám a život suchopárům.
Ale protože spravedlnosti není nikdy dost, a protože stále někdo na něco doplácí – stále lidé doplácejí na pohromy nejrůznějšího druhu, tak je pro společnost naprosto nezbytná solidarita. Společnost nemůže žít jen jako sevřený celek, ale i jako svět vnitřně provázaných vztahů. Hebrejština má pro solidaritu volný ekvivalent – CHESED, předchůdce moderního pojmu solidarity. Je to výraz pro příklon člověka k člověku. Péči o potřebné s vědomím vzájemné propojenosti. Zdravé uplatňování lidských sil v zájmu slabších, potřebných, utlačovaných, na neštěstí doplácejících. Slovo CHESED dokládá, že lidé měli obecné povědomí o solidaritě. Jen na ni zapomínali.
Proroci, když mluvili do společenských poměrů, když žalovali společenské neřády a zlořády, pohybovali se, vedeni Božím duchem, ve společensko-právní a společensko‑politické oblasti. Moderní lidé naproti tomu mívají sklon oddělovat duchovní otázky od praktického života. U proroků však vidíme, že otázky vztahující se k Bohu jsou povýtce konkrétní a praktické.
Dále pak vidíme, že proroci neusilovali o zlepšení sociální situace přímo tak, jak to požaduje moderní sociální etika. Nebyli ani žádnými odboráři. Ale právě se zastávali znevýhodňovaných a poškozovaných. Prorocká řeč znamená něco víc než etiku – ale z hlediska etiky hebrejské proroky spolu spojuje etika solidarity. Ta je zvláště vidět u Ámose, Izajáše a Micheáše. Solidaritě se člověk vždycky učil v rodinách a v širších rodinách, ale tutéž solidaritu bylo samozřejmě nutno uplatňovat i nad rámec rodinných vztahů. Ani jedinci, ani rodiny nebyly izolovanými buňkami.
Proroci se znevýhodňovaných a poškozovaných zastávali velmi ostře, ale ne aby se vyvztekali a vyřádili, nýbrž právě v zájmu solidarity. V zájmu toho, aby lidi neohrožovaly společenské přehrady a mocenské hry.
Proroci mluvili velmi tvrdě, ale nedají se označit za buřiče a revolucionáře. Radikalita a ostrost jejich řeči svědčí o tom, jak závažně chápali narušování práva. Společensko-kritický ráz prorocké řeči bývá ovšem podceňován, sotva kdo takové texty vůbec čte, ale právě při studiu takovýchto prorockých výpovědí si lze o prorocích udělat nebo opravit obrázek.
A možná bychom se mohli divit. Proroci navíc patrně měli ve své společenské kritice docela velký vliv. Proto se někteří mocní proroků báli. Ale báli se proroků nejen proto, že proroci byli kritičtí, nýbrž i proto, že skrze ně mluvil Hospodin. Ale to, že mnozí lidé nejsou nebo přestávají být vnímaví k Hospodinově řeči, ještě neznamená, že Hospodin se neprojevuje. Naopak. Svět drží pohromadě. Příroda drží pohromadě – mimo jiné díky vodám a potokům. A navzdory tomu, jak ji lidstvo ničí. Drží pohromadě. Tak se Hospodin projevuje. Podobně mají držet pohromadě společenské vztahy. Taková je Hospodinova vůle. Boží království, v němž se naplňuje Boží právo a spravedlnost, je pro křesťany měřítkem i zaslíbením. Ámos sám říká, že se má právo valit jako vody. Není to prazvláštní srovnání? Právo jako vody, ne jako právnické fascikly. Právo jako vodstva. Toto srovnání má dvě stránky: jaké právo je – a jak se k němu mají lidé vztahovat. Vyjdeme-li od Ámose, můžeme říci, že takové je právo po tisíciletí. Takové právo všechny zahrnuje, umožňuje soužití a utváří pospolitý život. To je jedna stránka práva. Konstruktivní a pro lidský život velmi důležitá. Druhou stránkou srovnání vody a práva je, že lidé mají žít s respektem k Bohu, který tvoří svět a člověka. Pečovat o to, aby druzí netrpěli společenskými vztahy. Pečovat o to, co slouží společnému životu. Vděčnost pak nemusí být jen pocitem, ale i motivací. Tak jako je voda životodárná pro přírodu, tak je boží péče životodárná pro člověka pospolitého. V srdci i prakticky máme tedy žít s vděčností k Bohu. Žít ve vděčnosti, žít vděčností.
Amen.
Jiří Hoblík