Kázání
Izajáš 55, 1–3
(1) „Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko!
(2) Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem!
(3) Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná.“
Milé sestry, milí bratři,
angličtina má jedno zajímavé rčení: Neexistuje nic takového jako oběd zdarma. Vyjadřuje dobře známou životní zkušenost. Když nám někdo nabízí něco zadarmo, už v tom hledáme skrytý háček. Naučili jsme se, že za mnohé věci se neplatí přímo penězi, ale jiným způsobem. Dnes například víme, že za řadu užitečných internetových služeb platíme svými osobními údaji. S tím souvisí i jiná zkušenost: když neplatíš za produkt, tak tím produktem jsi ty.
Ve světě plném takovýchto pastí jsme si už zvykli být opatrní vůči všemu, co se nabízí zdarma a bez peněz. Obezřetnost vůči marketingovým trikům všelijakých prodejců je samozřejmě na místě. To anglické přísloví ale vyjadřuje obecnější přesvědčení, že za všechno se nakonec platí a nic nedostáváme zadarmo.
Je ale tohle pravidlo skutečně platné vždy a všude? V mnoha případech jistě ano a je dobré si to v pravý čas uvědomit. Když zrušíme televizní poplatky, televize se neuživí sama od sebe, ale z našich daní. Někdo to prostě zaplatit musí. Jenže když se z tohoto tržního pravidla stane všezahrnující pohled na svět a životní filozofie, začneme nakonec všechno kolem sebe vnímat jako zboží. Vše se prý dá koupit, vše se dá zpeněžit. Nikdo nám nic zadarmo nedá. A když náhodou dá, jistě ve skrytu očekává nějakou naši protislužbu.
Dnešní slovo proroka Izajáše mluví jinou řečí. Je to trochu kuriózní obraz, jak už to tak u starozákonních proroků bývá. Představme si ruch orientálního tržiště. Mezi stánky se objeví obchodník a hlasitě zve kolemjdoucí: „Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko!“
Obchodník nabízí vodu, mléko a víno. Předpokládá, že lidé mají žízeň. A v tom se nemýlí. Vybral si zboží, po kterém je skutečně trvalá poptávka. Žízniví jsme totiž všichni. Bez vody nedokážeme žít. Nejvíce si to uvědomujeme během horkých dnů, které nás v následujícím období čekají, při namáhavé práci nebo na cestě, když nám dojdou zásoby vody. Tehdy dokáže obyčejný doušek studené vody působit téměř jako zázrak.
Žízeň je základní biologickou daností. Spojuje nás se zvířaty i rostlinami. Stačí období sucha, aby se ukázalo, jak křehký život bez vody je. O to bolestnější je skutečnost, že miliony lidí na světě stále nemají bezpečný přístup k čisté pitné vodě. Voda je však v biblickém obrazu něčím víc než jen nápojem. Připomíná nám, že člověk je bytostí, která něco potřebuje. Máme hlad, žízeň, touhy, očekávání i naděje.
Obchodník proto nenabízí pouze vodu. Nabízí také mléko a víno. V biblické symbolice představují mléko a víno hojnost, radost a dobrý život. Nejde už jen o přežití, ale o život v plnosti. Nejen chlebem a vodou je živ člověk, i když se nás mnozí snaží přesvědčit, že běžným lidem stačí jen zlevnit máslo a nezdražovat pivo – a hned bude líp. Každý z nás touží po naplněném a smysluplném životě.
Jenže právě tady nastává potíž. Může snadno vzniknout dojem, že kdo je bohatší, ten si může víc koupit, a ten je proto také nasycenější. Je ale možné za peníze koupit smysl života? Vede naplněný žaludek automaticky k životnímu naplnění? Peníze nám jistě mohou pomoci zvýšit kvalitu života, ale od jistého okamžiku nás stále větší a větší bohatství už nikam dál neposouvá, ničím našemu životu neprospívá, spíš ho naopak poškozuje.
„Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí?“ ptá se Izajášův obchodník. Kolik času, energie a prostředků investujeme do věcí, které nám skutečné naplnění nepřinesou? Někdy věnujeme obrovské úsilí kariéře, prestiži nebo majetku, a přitom zanedbáváme rodinu, přátele i vlastní nitro. Prorok neodsuzuje hmotné věci ani úspěch. Jen klade otázku, zda hledáme skutečně to, co dokáže nasytit lidské srdce.
V určitém okamžiku pak obchodník odhalí své tajemství. Nerozdává pouze nápoje. Nabízí především slova života: „Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi!“ Boží slovo potřebujeme stejně jako vodu a chléb. Potřebujeme slyšet, že nejsme sami, že jsme Bohem přijímáni a milováni. Že nás Bůh neopustí ani tehdy, když selháváme. Že nám odpuštěním otevírá nové výhledy. Že se nemusíme bát, ani když procházíme těžkostmi.
Právě taková slova nacházíme v Bibli. Bible je jedním velkým svědectvím o Božím milosrdenství, které se neustále obnovuje a nikdy se nevyčerpá – na rozdíl od našich omezených sil a zdrojů. To mají slyšet Izraelci v babylonském zajetí, vyčerpaní a rezignovaní. A to máme slyšet také my. Někdy nám biblické texty připadají vzdálené nebo nesrozumitelné. Přesto se stále znovu stává, že některý příběh, obraz nebo věta začne mluvit přímo do naší situace. Máme pocit, jako by byla napsána právě pro nás.
To nejdůležitější v životě často dostáváme jako dar. Dar od druhých, v nichž ale smíme rozpoznat Boží obdarování. Přijmeme-li naopak názor, že všemu vládne trh, získáme velmi zkreslený pohled na svět. Ne všechny věci tohoto světa se mohou stát zbožím a získat cenovku. Lásku, důvěru, přátelství, věrnost ani úctu si nelze koupit. To ostatně lidstvo ví odedávna. Už dávno bylo zřejmé, že kupovaná náklonnost není skutečnou láskou. To, co lze jednoduše koupit, není vždy tím nejcennějším.
Jak chudý by byl život, kdybychom museli za všechno platit. Nebo kdybychom každý dar vnímali jen jako závazek, abychom se dárci posléze odvděčili. Když nás přátelé pozvou na oběd, sotva nás asi jako první napadne, že tento oběd ve skutečnosti není zadarmo, protože někdo musel zaplatit za potraviny a elektřinu. Prostě ten dar přijmeme a radujeme se z něj – a hlavně z toho, že jsme uprostřed lidí nám blízkých. A při odchodu domů si asi nebudeme propočítávat, kolik peněz budeme muset investovat do oběda, až své přátele jednou pozveme my, abychom se jim dostatečně revanšovali.
Žijeme z toho, že jsme byli obdarováni. To samozřejmě neznamená, že život se obejde bez práce a námahy, někdy velmi těžké. Na světě musí mnoho lidí vynaložit neuvěřitelné úsilí, aby vůbec zajistili základní potřeby pro sebe a své rodiny. Jiní zase musí prokázat neobyčejnou píli a vytrvalost, aby se vlastními silami vypracovali z neutěšených rodinných poměrů. A nikdo jim v tom často nepomůže. Naopak, okolí jim ještě hází klacky pod nohy. Bylo by dost cynické takovým lidem tvrdit, že všechno v životě je zadarmo.
Jenže ani sebevětší úsilí není vše. Dnes pozorujeme jakousi ideologii seberozvoje. Když na sobě budeš dostatečně dřít, jistě dosáhneš úspěchu. Kdo je neúspěšný, ten se jen málo snažil. Skutečnost je ale mnohem složitější: životní cesta každého z nás je upletena z vlastní snahy i mnoha darů, které člověk dostane. Nedá se přesně odlišit, co jsme si vybudovali, a co do našich životů vstoupilo zdarma.
A právě vědomí vlastní obdarovanosti, kterou ani nelze pořádně dohlédnout, nás vede k solidaritě s těmi, kdo tolik obdarováni nebyli. Když si uvědomíme, kolik dobra jsme sami přijali, jsme ochotnější pomáhat těm, kteří se ocitli v nouzi.
Přesto se vrací otázka: Nemá Boží velkorysá nabídka přece jen nějaký háček? Nečeká Bůh za své dary protislužbu? Takovýmto trochu tržním způsobem dřív křesťané mluvili o lidské vděčnosti vůči Bohu. Když nám Bůh tolik dává, na oplátku od nás prý vyžaduje důvěru, poslušnost, chválu a úctu.
Jenže podstata evangelia spočívá v něčem jiném. Když člověk pozná, kolik dobra od Boha přijal, odpovídá na ně vděčností ne proto, že by musel. Ne proto, že by byl k něčemu nucen. Boží milosrdenství otevírá lidské srdce. Probouzí v nás velkorysost, laskavost a ochotu rozdávat dobro dál. Zdarma jsme přijali. A zdarma můžeme dávat.
Amen.
Ondřej Kolář