Kázání
Matouš 8, 1–3
(1) Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy.
(2) Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“
(3) On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned byl očištěn od svého malomocenství.
V průběhu dějin se mění ledacos, i nemoci. Nevíme přesně, čemu starověké malomocenství odpovídalo. Odborníci říkají, že nejvíce dnešní lepře. Bacil lepry napadá kůži, potní a mazové žlázy, ale také periferní nervstvo, takže člověk leprou postižený postupem času obvykle ochrne. Český lékař, který pobýval v nemocnici Alberta Schweitzera v Lambaréné, vypráví, že nikdy neviděl mezi malomocnými úsměv, náznak uvolnění nebo radosti. Malomocní jsou zamlklí a smutní. O dění kolem sebe projevují jen nepatrný zájem. Není se co divit, jak bývalo zvykem před příchodem Schweitzerovým, napadený leprou byl ze svého kmene vypuzen, nezbylo mu než se potulovat v pralese a hledat obživu na opuštěných plantážích. Když přestával chodit, prostě se stal kořistí mravenců nebo krokodýlů. „Mnozí z nich byli doslova postrkováni ke břehům řek, odkud bylo slyšet jejich zoufalé volání a nářek. Takový byl strach zdravých před nemocnými, tak hrozný byl úděl těchto nebohých“ (Dr. Radim Kalfus).
Panika před malomocnými se táhne dějinami i civilizacemi. Pryč s nimi, když ne rovnou krokodýlům, tedy alespoň za město, mimo zabydlený prostor. Mimo společenství, mimo lidské vztahy. Zákon Mojžíšův se malomocenstvím zabývá důkladně, celé dvě kapitoly v knize Leviticus (13. a 14.) detailně popisují, podle kterých příznaků má kněz určit diagnózu a jaká hygienická opatření třeba přijmout, když se malomocenství objeví. Nikde tam ale není návod, jak postiženého malomocenstvím léčit. Ostatně ani novověká Evropa dlouho nepřišla na nic lepšího než na důslednou separaci malomocných. Utkvěl mi v paměti jeden dokument z roku 1590 z města Lausanne, kde se píše, že leprou postižený nešťastník bude na obecní útraty vybaven rukavicemi a řehtačkou. Rukavice musel nosit pořád, aby ani v brlohu za městem svým dotykem nešířil nákazu a řehtačku měl, aby při nejnutnějších cestách mezi lidi zvukovým signálem varoval, že přichází a ti zdraví před ním mohli včas prchnout.
Ve starém Izraeli, jak jsme četli ve 3. knize Mojžíšově, když kněz diagnostikoval malomocenství, byl nebožák prohlášen ze nečistého a vyobcován, odsouzen k živoření mimo normální mezilidské vztahy a také mimo jakýkoli bohoslužebný život. Malomocenství bylo vnímáno nejen jako nemoc, nýbrž také jako náboženská poskvrna. Malomocný by mohl společenství věřících rituálně znečistit, proto je odepsán ze světa živých a zbožných, nemá nárok ani na mezilidský vztah, ani na vztah k Bohu. Je vlastně chodící mrtvola, která sama nad sebou truchlí. Proto to roztržené roucho, neupravená hlava, zahalená ústa. Stejně tak jako mrtvola, je malomocný tabu, nedotknutelný, a kdo se ho dotkne, sám se poskvrní a musí se pak náročným rituálem očišťovat.
Nikde se s jistotou nedovíme, proč právě malomocenství či lepra vedly k tak drastickým opatřením. Lepra je sice nakažlivá, ale jsou i jiné mnohem nakažlivější nemoci, s nimiž i starověký člověk měl svou zkušenost. Snad si lidé začali tak ošklivit postižené leprou pro to, že lepra je vidět. Obličej nemocného nabývá podivné podoby, označované jako lví tvář. Je deformován, znetvořen, je ošklivý, budí ošklivost. A ošklivé věci nechceme vidět, ošklivý, znetvořený obličej teprv ne, snad proto, že se v něm přece jen trochu jako v zrcadle vidíme: vždyť tento obličej je lidský, takhle my přece vypadat nemůžeme, my máme o své podobě lepší mínění. A tak pryč s tímto zrcadlem, ať se nemusíme dívat na pokřivenou podobu sebe samých.
O malomocném, kterého Ježíš po dokončení svého kázání na hoře uzdravil, toho víme málo. Ani jeho výpověď „chceš-li, můžeš mne očistit“, nám nenapoví, zda měl víru, tu opravdovou víru, jakou Ježíš v některých případech chválí a dokonce říká, že ne já tě uzdravil, to tvoje vlastní víra. Možná ten malomocný o Ježíši jen něco zaslechl a říkal si, proč bych to u tohoto léčitele nezkusil, je to zadarmo a uškodit to nemůže. Kvalita víry tohoto malomocného, měl-li vůbec jakou, je ale v tomto případě okolností zcela vedlejší. To hlavní a nejdůležitější je, co řekl Ježíš. „Chci, buď čist“ – v tomto výroku je obsaženo mnoho, je v něm skutečné evangelium, tady mluví ústy Ježíšovými sama Boží vůle.
Je významné, že k setkání s malomocným dochází, když Ježíš sestupuje z hory, kde pronesl své kázání. Promluvil tam jako nový Mojžíš, nový zjevovatel, prostředkovatel toho, co Bůh skutečně chce, co od nás požaduje a k čemu nás zve. „Říkáno bylo starým, ale já pravím vám“ -takto suverénně mluvil Ježíš na hoře. Ježíš je vlastně víc než Mojžíš, vždyť otcům včetně Mojžíše bylo říkáno, kdežto tady říkám já, v první osobě. Ano, v Ježíši promlouvá a jedná Bůh sám, ten nejvyšší, nejsvětější Bůh, který vyvedl lid svůj z Egypta, na hoře Sinaj zjevil svou vůli. A tento nejvyšší nejsvětější Bůh teď říká malomocnému „chci, buď čist“.
Tady se něco láme, tady se děje převrat. Až doposud lid izraelský měl za to, že malomocenství je Božím trestem za nějaký hřích, je znamením zavrženosti od Boha. A najednou Bůh ústy Ježíšovými říká „chci, buď čistý“. Moje vůle není lepra, ale zdraví. Nechci tvé sociální vyloučení, chci tvé zapojení do společenství. Nechci tvůj nářek, chci tvůj smích. Nechci tvé živoření, chci tvůj život, plný, šťastný a vděčný.
Taková je Boží vůle, jak ji Ježíš Kristus zjevil. „Chci, buď čist“ platí pro každého, kdo je nemocný, postižený, koho se druzí štítí. Otázku, proč to tedy ten nejmocnější všemohoucí Bůh nezařídí tak, aby zmizela všechna lepra, a vůbec všechny nemoci a bolesti na planetě zemi, to zodpovědět nedokážeme, ani se o to nepokoušejme. Jen tolik o Boží moci můžeme vědět, že jde nám nepochopitelnými cestami, vždyť v bezmoci se dokonává a kulminuje na golgatském v kříži. Proč Bůh zachází se svou mocí jinak, než bychom si přáli, to je tajemství. Boží vůle, její záměr s námi, ta ale žádným tajemstvím není, ta byla zjevena! Ježíš uzdravuje malomocné a všelijak postižené, tedy sám Pán Bůh chce, abychom byli čistí, zdraví, pohybliví, abychom se těšili z daru společenství a mohli chválit Boha za jeho dobré skutky.
„Ozvi se, Pane můj, já toužím znát tvou vůli, k službě mne připravuj, já vydám se ti rád“, tak začíná jedna krásná píseň, kterou dnes ještě budeme zpívat. Boží vůli chceme znát, neboť se jí chceme dát do služeb, přisvojit si ji, aby se stala i vůlí naší, abychom, pokud na nás jest, přemýšlivě a vynalézavě podle této vůle Boží žili. Sotva se někomu z nás podaří následovat Alberta Schweitzera a léčit léprózní domorodce v rovníkové Africe. Přispět na konto boje proti všemožným nemocem ovšem můžeme, a můžeme konat ohromnou spoustu jiných věcí, které odpovídají jednoznačnému Božímu „chci, bud čist“. Nejen všude, kde se umenšuje bolest a léčí nemoci, ale také tam, kde si jedni přestávají druhé ošklivit, kde se do živého společenství zapojují lidé doposud vyřazení, všude tam se děje dobrá Boží vůle. Všude, kde padají předsudky, že postižení a neštěstí druhého je jeho věc, všude, kde vzniká povědomí, že i ti nemohoucí, hendikepovaní, nedostačiví, patří mezi nás, tam se na této zemi děje ta dobrá Boží vůle, o kterou prosíme a kterou chceme plnit. „K službě mne připravuj, já vydám se ti rád“.
Amen.
Miloš Rejchrt