Kázání
Jan 17, 1–8
(1) Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe,
(2) stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný.
(3) A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
(4) Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.
(5) A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
(6) Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali.
(7) Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe;
(8) neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal.
Ježíš bilancuje. Bilancujeme obvykle na konci jednoho období a na začátku jiného. Před spaním si připomínáme, co nám uplynulý den přinesl a vzal, co jsme stihli a nestihli, co se nám povedlo a co ne. Podobně třeba na konci roku, při ukončení nějaké akce či projektu a také na sklonku života.
Ježíš vidí, že jeho životní cesta se chýlí ke konci, a proto se ohlíží zpět, svým učedníkům udílí poslední ponaučení i zaslíbení. Současně připravuje sebe i své blízké na svou smrt – tak, jak my to už moc neumíme. Kdysi se lidé modlili: od náhlé a nenadálé smrti ochraňuj nás, Pane. Zemřít bez dostatečné přípravy, bez možnosti smíření s Bohem, s bližními, a i se sebou samotným bylo považováno za neštěstí. Dnes si naopak obvykle přejeme, aby všechno vzalo co nejrychlejší konec, nejlépe ve spánku, bez dlouhého trápení, ale také bez možnosti dohnat aspoň něco z toho, co jsme zanedbali – zejména vůči svým nejbližším.
Ježíš bilancuje před Bohem. Svůj život hodnotí ne podle svých představ o zdařilém životě, ale podle toho, jak oslavil svého nebeského Otce. Co v mém životě sloužilo k Boží slávě? Opět otázka, která je nám spíš vzdálená. My se ptáme obvykle jinak: co jsme v životě dokázali, jakou kariéru jsme udělali, kam jsme se vyšplhali na společenském žebříčku. A jistě taky jak se nám dařilo v našem osobním životě, jak jsme vychovali děti, jak vydrželo naše manželství. V centru jsme my sami: naše plány, seberealizace, zážitky.
Když se řekne sláva, možná pomyslíme na různé takzvané celebrity. Jenže po slávě touží tak trochu každý z nás. Dnes je podmínkou úspěchu umět se prosadit, být na očích, udělat si jméno. Zkrátka: být někdo. Komu se to podaří, ten má v očích společnosti hodnotu, ten má šanci uspět v nemilosrdné soutěži všech se všemi. Nestačí jen umět a znát, je potřeba být nadto aspoň trochu slavný.
Podíváme-li se ale na Ježíšův příběh, pozorujeme zvláštní nepřímou úměrnost: čím víc v něm bylo Boží slávy, tím méně tam bylo jeho vlastní slávy. Čím více miloval Boha, tím méně lpěl na svém vlastním životě. Ježíš oslavoval Boha svou pokorou a službou druhým. A právě tím zvěstoval: Bůh se k vám sklání, Bůh je láska.
Ježíšova „výroční zpráva“ za jeho veřejné působení vypadá na první pohled neradostně. Takto by žádná firma nechtěla dopadnout. V kolonce „příjmy“ či „zisky“ je prázdno. Zato výdajů a ztrát je nepočítaně. A přece slyšíme, že Ježíš na konci svého života nekončí v dluzích. Své poslání totiž naplnil. Přesněji řečeno: téměř naplnil, protože ten poslední krok má ještě před sebou. Přichází jeho hodina. Podle světských měřítek ho nyní čeká bankrot. Avšak teprve pak bude moci říci: dokonáno jest. Na kříži utrpí tu největší ztrátu, ale zároveň naplno zjeví, kdo je Bůh – ten, který se na cestě za námi vzdává všeho.
Při svém bilancování Ježíš nezapomíná ani na ty, kdo tu po jeho odchodu zůstanou. To jsou Ježíšovi učedníci. Slyšeli jsme, že přijali jeho svědectví o Bohu, zachovali je a uvěřili, že je Ježíš od Boha poslán. Jestliže někdo opravdu utrpí vážnou a – jak se zdá – přímo nenahraditelnou ztrátu, pak jsou to především oni.
Právě proto se Ježíš za ně a za nás modlí. Svou přímluvu ovšem začíná zvláštními slovy: Otče, oslav svého Syna. To na první poslech jako prosba o jakousi nápravu či aspoň zmírnění křivd, jež musel Syn zde na zemi vytrpět. Jako by Ježíš říkal: Prozatím jsem všechno dělal pro tvou slávu, Bože, ale teď je na čase, abys na oplátku ty udělal něco pro mě. Ve skutečnosti však Syn nežádá žádné spravedlivé odškodnění. Nechce si slávu nechat pro sebe jako zaslouženou odměnu, ale otevírá ji pro nás, kteří jsme se jí tolik vzdálili a vůbec si ji nezasloužíme. Do Boží slávy totiž máme být vtaženi i my.
Když jsme tedy byli zahrnuti do Boží slávy, měla by z nás přímo vyzařovat. Co to ale znamená? Odpověď najdeme v Ježíšově příběhu. On byl ztělesněním Boží slávy právě tím, že svou vlastní slávu nevyhledával, nezakládal si na ní, ba přímo ji odmítal. Neukazoval na sebe, ale na svého Otce. Jeho jméno chtěl svým životem vyvyšovat. Ježíšova sláva proto nikoho neoslňovala a nesrážela k zemi, ale naopak prosvěcovala naše temnoty a ukazovala cestu ven. Ježíšova velikost a moc se zjevila ve společenství s bezmocnými a neslavnými. K tomuto úkolu nás Ježíš povolal a poslal do světa.
Jak se ale zachovali jeho učedníci? Jedno z největších, ba dokonce možná vůbec největší selhání církve spočívalo v tom, že začala dělat pravý opak toho, co dělal Ježíš. Místo aby oslavovala Boha, uzurpovala si jeho slávu pro sebe a učinila sama ze sebe nositelku božské velikosti, důstojnosti a ovšem i moci. Místo Božího jména vyvyšovala jméno své a pěstovala svou vlastní důležitost. A kdo smýšlel jinak, byl umlčován. A tak při pohledu do dějin církve můžeme vnímat paradox – paradox, jemuž ale ve světle Ježíšovy cesty dobře rozumíme. Právě v dobách své největší světské slávy, moci, rozmachu, prosperity se církev Bohu povážlivě vzdalovala, duchovně strádala a upadala. A naopak v dobách útisku a pronásledování měla Bohu obzvlášť blízko a vydávala cenné duchovní plody – z doby nedávno minulé třeba krásné písně, které odolávají času a různým společenským změnám.
Účast na Boží slávě nás tedy nepozdvihuje do triumfálních výšek, ale naopak nás přivádí na Ježíšovu cestu pokory, ke službě potřebným. Boží sláva se nezjevuje v nazdobených chrámech, ale třeba u nemocničního lůžka, kde bereme za ruku trpícího. Církev zde na zemi není na vítězném tažení, ale je poslána právě za těmi poraženými.
Paradox slávy, který platí pro církev, platí také pro každého z nás a má určovat naše osobní bilancování. Je přirozené, že naplněný život spatřujeme v úspěších, zdraví, v plnění všech našich přání. Hledáme vlastní slávu. Na čem ale skutečně záleží, je, zda sloužíme Boží slávě. Naším úkolem má být tuto slávu zjevovat – a tak zjevovat ostatním lidem Boží milosrdenství. Dokážeme být takovými svědky? Dokážeme být Božím světlem pro druhé?
Amen.
Ondřej Kolář