Kázání
Lukáš 7, 36–50
(36) Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu.
(37) V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje,
(38) s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.
(39) Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“
(40) Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ –
(41) „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát.
(42) Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“
(43) Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“
(44) Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy.
(45) Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy.
(46) Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.
(47) Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“
(48) Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“
(49) Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“
(50) A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“
Milé sestry, milí bratři,
v posledních letech si všímám, že mnoho křesťanů, převážně mladých, ale i řada lidí sympatizujících s křesťanstvím, má problém s vyznáváním vin nebo obecně s pokáním. Nějak se nedokáží ztotožnit s kostelními modlitbami, které zdůrazňují naši porušenost a vzdálenost od Boha. Ne že by si o sobě nalhávali, že jsou bez chyby. Tradiční úkony pokání ale nějak nepasují k jejich obrazu Boha.
Bůh je pro ně především zdroj lásky, síly, uzdravení. Je to Bůh, který objímá, hladí a utěšuje, nikoli Bůh, který důkladně sleduje každý náš prohřešek a když jeho trpělivost přeteče, vynese nějaký trest. Bohu, ve kterého oni věří nebo chtějí věřit, se máme položit do náruče, a nikoli před ním padat na kolena a sypat si popel na hlavu.
Nemám na tento trend jednoznačný názor. Na jedné straně je mi sympatický. V dějinách křesťanské zbožnosti najdeme často sebemrskačský postoj, jak na katolické, tak na evangelické straně: čím víc poníženě vyznávám, jaký jsem ubožák, tím jsem Bohu milejší. Bůh se ale v Kristu zjevil jako milosrdný, jako plný lásky, která pro nás šla až na kříž. Na druhé straně nás pohled na Ježíše Krista učí pravdivému pohledu na nás samotné. Právě když poznáváme, kam až pro nás Bůh sestoupil, zjišťujeme, jak moc jsme se mu vzdálili.
Snad nám při úvahách nad smyslem pokání pomůže i dnešní příběh. Ježíš je pozvaný na oběd k farizeovi jménem Šimon. Je to slušný, zbožný, spořádaný muž. Je to typ člověka, kterého byste chtěli za souseda. A do jeho domu, na hostinu, kam nebyla zvaná, vejde žena. Nevíme přesně, co provedla – pozdější tradice na ni nabalila další vrstvy, ztotožnila ji s Marií Magdalénou a udělala z ní prostitutku. Víme však, jak se na ni ve městě dívali – jako na někoho, s kým se slušný člověk nestýká.
Gesto, které žena provede, by bylo nezvyklé i na dnešní poměry, takže se celkem nelze divit Šimonovi, že je mu to trapné a začíná pochybovat, zda Ježíš vůbec ví, s kým má tu čest – tedy spíš, s kým má tu hanbu.
Ježíš, jak je u něj zvykem, odpovídá příběhem – a je hned jasné, s kým se v tomto příběhu má ztotožnit farizeus a s kým ona žena. Jeden muž dlužil věřiteli 500 denárů, druhý 50. Ani jeden neměl na to, aby dluh splatil. A věřitel oběma odpustil. Otázka je jednoduchá: který z nich ho bude mít radši?
Z toho krátkého podobenství se dá vyvodit mnoho závěrů. Především: obě hlavní postavy jsou dlužníci – tedy nejen hříšná žena, ale i k dokonalosti se nesoucí farizeus. Před Bohem nikdo z nás není bez viny, žádní takzvaní slušní lidé neexistují. Na druhé straně Ježíš nijak nepopírá, že mezi hříšníky jsou rozdíly, a to poměrně velké. Neplatí, že propast mezi lidmi a Bohem je tak obrovská, že vlastně ani nezáleží na tom, jestli je u někoho o pár metrů mělčí. Není jedno, jestli jsem vrah nebo lékař bez hranic.
Ta třetí věc je ale nejdůležitější: největší rozdíl mezi oběma dlužníky je v tom, nakolik si uvědomují velikost Božího odpuštění – a jak moc jsou za to Bohu vděční a Boha za to milují. Tady žena hříšnice vítězí na celé čáře – a Ježíš to dá Šimonovi pěkně najevo.
Ten rozdíl se totiž ukazuje i navenek. Možná se podivujeme nad poněkud přehnaným způsobem, jakým dala žena najevo vděčnost za to, že ji Ježíš přijímá a dává jí šanci se napravit. Jak by ale její chování mohlo být přiměřené, když od Boha tolik dostala?
Šimon naopak z porovnání s tou ženou vychází vysloveně odtažitě a chladně. Jeho uměřenost vypadá najednou jako odměřenost. Ukáže se, že Ježíš mu ani nestál za to, aby se s ním srdečně pozdravil, dal mu podle tehdejších zvyklostí vodu k umytí nohou a případně ho ještě na znamení pohostinnosti potřel olejem.
Žena naopak svou vděčnost vyhnala do krajnosti. Ale právě tato krajnost se Ježíšovi líbí. Ona ve svých nezkrocených a pohoršení vyvolávajících citech dokázala o Bohu svědčit lépe než ctnostný farizeus. Beze slov hovořila o Bohu, který úplně stejně nepřiměřeně a pohoršlivě rozdává odpuštění i těm největším dlužníkům.
Šimon je jiný. Za něj mluví skutky a ne citové výlevy. Tichým motorem takového života bývá tahle logika: Když budu dost zbožný a poslušný, budu Bohu čím dál míň dlužit. Život se stává splátkovým kalendářem. Každý dobrý skutek je splátka. Cíl je nakonec dosáhnout nuly – stát před Bohem jako člověk, kterému nikdo nic nemusí odpouštět, protože všechno poctivě odpracoval.
Jenže člověk si nemůže svůj dluh postupně odpracovat na nulu. Každý z nás jsme v postavení dlužníka – a to ne jenom kvůli hříchu. I kdyby náš mravní účet byl dokonale čistý, pořád bychom byli těmi, kdo od Boha dostali všechno: život, svět kolem nás, lidi, které milujeme. Nic z toho jsme si dopředu nezasloužili, nic z toho nemůžeme Bohu zpátky uhradit. Jsme dlužníci nejen proto, že jsme udělali něco špatně, ale také proto, že jsme byli od začátku obdarováni víc, než kdy budeme schopni vrátit. Kdyby si to farizeus připustil, celý jeho splátkový kalendář by se ovšem zhroutil.
Je zajímavé, že farizejsky smýšlející lidi najdeme i dnes, i když jsou třeba náboženství na hony vzdáleni. Tito lidé potřebují svůj život stále ospravedlňovat. Aby si mohli sebe vážit, musí dosáhnout požadovaného výkonu a úspěchu. Jinak by se cítili jako loseři.
Příčiny takového životního postoje obvykle tkví hluboko. Většina z nás se poprvé v životě setkala s láskou a odpuštěním u svých rodičů. A tam se také poprvé v životě učíme, jestli lásku dostáváme zadarmo, nebo si ji musíme vysloužit. Když dítě zažívá, že je milováno bezpodmínečně – že je v pořádku, i když se mu něco nepovede, že je přijaté, i když zklame – nese si s sebou do života přesvědčení: láska je dar. Ale když dítě zažívá, že pozornost, uznání, možná i něhu dostávalo jen tehdy, když něco splnilo, když bylo poslušné, šikovné, úspěšné – učí se jinou rovnici: jsem hodný lásky jen tehdy, když podám výkon.
Tahle zkušenost se pak velmi často nenápadně přenese i do vztahu k Bohu. Kdo si musel lásku doma zasluhovat, ten si nedovede ani u Boha představit nic jiného: Bůh je přece ten nejvyšší, ten nejnáročnější Rodič – a jestli jsem se u vlastních rodičů musel snažit, u Boha to bude nutně ještě těžší. Stále cosi vyžaduje, ale vlastně mu nelze nikdy vyhovět.
Ale i když tito lidé v Boha nevěří, žijí v neustálém vnitřním tlaku na výkon. Bývají úspěšní, protože jsou pilní, spolehliví. Jejich pocit vlastní hodnoty na tom stojí. Jenže z jejich života se vytrácí radost. Nikdy si nemohou dovolit oddechnout.
Žena hříšnice se vrhla Ježíšovi k nohám, protože v něm rozpoznala odpouštějícího Boha. Byl to akt pokání, ale pokání už prosyceného vděčností a radostí. Žena už ví – nebo alespoň tuší –, že je navzdory všemu, čím byla a čím je ve městě známá, Bohem přijatá. Netopí se v sebe‑znechucení. Pláče – ale je to pláč úlevy, ne pláč zoufalství. Jsou to slzy člověka, který nese těžké břemeno roky a najednou zjišťuje, že to břemeno smí složit, že konečně smí dýchat. Raduje se, i když pláče.
Vidíme tedy dvě postavy a dvě cesty. Šimon se snaží Bohu líbit tím, že co nejméně dluží – a výsledkem je chladná zbožnost bez vděčnosti, zato se sklonem k povýšenosti. Žena naopak ví, že dluží nekonečně mnoho – a to jí paradoxně radost nebere, ale dává, protože ví, že žije z Božího obdarování.
Pokání je neodmyslitelná součást naší víry. Dá se ale vyslovit různými způsoby. Možná některé její formy už mladé generaci nemají co říci a spíš ji odrazují. Bůh po nás jistě nechce, abychom chodili po světě – a po kostele – se svěšenou hlavou a věčně si připomínali, jak jsme hříšní.
Nejdůležitější ale nakonec nejsou slova, ale vnitřní úmysl. Kajícník se neptá v prvé řadě: Jak moc hřeším a jak moc se mi daří se napravovat? Spíš užasle a s úlevou hledí na Boha a ptá se: Uvědomuji si, jak moc jsem byl Bohem obdarován? Vidím, jak velké břemeno ze mě Bůh sňal? A jak s tou svobodou nyní naložím? Kéž takové vděčné, radostné a láskyplné pokání žije i v naší církvi, v našem kostele.
Amen.
Ondřej Kolář