Kázání
Matouš 5, 17–20
(17) Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.
(18) Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.
(19) Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým.
(20) Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.
Milé sestry, milí bratři,
někdy se v učebnicích setkáme s tvrzením, že Ježíš byl zakladatelem nového náboženství. Je ale velmi pravděpodobné, že mnozí Ježíšovi současníci to viděli jinak. Ježíš se jim jevil především jako bořitel náboženství, jako ničitel staré, ale osvědčené víry.
Toto obvinění si musel vyslechnout nejen on, ale i raná církev. Brzy byla postavena před rozhodnutí, jak sebe samu vlastně definovat. Jsme nové náboženství? Anebo jen nový, reformní proud uvnitř židovství? A jak je to s naším vztahem k Bibli – tehdy ještě neoznačované jako Starý zákon? Platí pro nás? Platí pro nás celá, nebo si z ní vybíráme jen to, co se nám hodí? To byly těžké otázky. A zčásti si je klade i dnešní církev.
Ježíš jedl s hříšníky, uzdravoval v sobotu, nebál se dotknout malomocného. Nechtěl být jen vykladačem Písma, ale prorokem vystupujícím s nevídanou autoritou. Slyšeli jste, že bylo řečeno… Já však vám pravím. To muselo v lidech vyvolávat otázku: Nepodrývá tenhle muž z Nazareta všechno, na čem stojí naše víra? Neruší zákon, který Bůh dal Mojžíšovi na Sinaji?
Ježíš na tuto nevyslovenou otázku odpovídá jasně a rozhodně: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Jistě nás hned napadne: Co tu znamená „naplnit“? U tohoto slova se musíme zastavit. Naplnit může být totéž co „dodržovat“. Jako když člověk naplní smlouvu tím, že se řídí jejími ustanoveními. To a to máš dělat, tomuhle se máš vyhnout – a pokud se ti to povede, Bůh bude s tebou spokojen.
Naplnit však může mít i jiný význam. Třeba naplnit sklenici vodou až po okraj. Anebo naplnit slib – a to je Ježíšovým slovům ještě bližší. Když řeknu svým dcerám: O prázdninách vás vezmu k moři, a pak je skutečně vezmu, je to naplnění slibu. Přání či sen se stal skutečností.
V Ježíšově době byla Bible chápána především jako jedna velká kniha zákona. Popsaná tím, co se má a co se nemá dělat. Zákon zve k dodržování. To je jeho účel. Dodnes mluvíme o první části Bible jako o Starém zákonu. A nejen to – dokonce i tu druhou část jsme nazvali Novým zákonem, přestože je daleko spíše evangeliem, dobrou zprávou, než zákonem. Je na tom dobře vidět, jak hluboko v nás zakořenilo pojetí Bible jako knihy plné příkazů a zákazů.
Ježíš přináší jiný pohled na Bibli. Bible je pro něj především knihou překypující zaslíbením. Zákon stanovoval, jak má vypadat život s Bohem a s bližními, ale zároveň nechtěně ukazoval, jak moc lidé na tento ideál nedosahují. Už někteří starozákonní proroci proto nahlédli, že neustálé vyhrožování trestem těm, kdo zákon nezachovávají, nestačí. A volali: Přijde den, kdy Bůh navštíví svůj lid, očistí jej od hříchů a dá mu nové srdce. Zákon přestane být hrozbou, která nad člověkem visí, ale bude zapsán do lidských srdcí, takže jej budou všichni bez donucení dodržovat. Všude se prosadí spravedlnost a pokoj.
Ježíšovo vystoupení nám teď dává větší smysl. Ježíš řekl: Ten den nastal právě teď. V Ježíši se všechna tato proroctví naplnila. Přišel člověk s očištěným srdcem, plný spravedlnosti a pokoje. Zákon tedy není zrušen jako budova, kterou zbouráme, protože je stará a nepotřebná. Zákon je naplněn jako proroctví, jako semeno, které konečně vyrostlo ve strom.
A aby nikdo nepochyboval, jak vážně to Ježíš myslí, dodává: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko, doslova jota, ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Jota je nejmenší písmeno hebrejské abecedy, sotva víc než tečka. A čárka znamená ještě menší detail – tah na konci písmene, něco, čeho si všimne jen pečlivý zákoník s lupou.
Mají tedy i pro nás stejnou platnost a aktuálnost všechna nařízení Starého zákona? Všechny zákony o tom, co je čisté a nečisté, ale třeba také pokyny o vybavení chrámu a obětní předpisy – i když už chrám dávno nestojí a není, kde by se obětovalo? A co nařízení o homosexualitě nebo otroctví? Máme se jich zuby nehty držet? A jak je to s Hospodinovými příkazy k vyhlazování celých národů?
Když se mě někdo zeptá, jak se biblické pasáže o svatých válkách slučují s křesťanskou – a vlastně už starozákonní – láskou k bližnímu, mohu s klidným svědomím odpovědět: Neslučují. Právě proto, že Kristus zákon naplnil – nejen svým příkladným životem, ale především svou smrtí. Ježíš na zlo odpověděl odpuštěním a láskou. Bůh sám překonal lidský hřích tím, že jej na sebe nechal dopadnout.
A proto mají Kristovi lidé tuto lásku napodobovat. Milovat bližního, a dokonce i svého nepřítele – to je ten nový Kristův zákon. Ale on to vlastně není zákon. Je to moc Kristovy lásky, moc Ducha svatého, moc smíření a nového života, která má proudit do všech oblastí našeho bytí a všechno proměňovat.
Dokud nepomine nebe a země, zákon platí, říká Ježíš. Nebe a země sice nepominuly, ale svět po Kristově smrti a vzkříšení nezůstal takový, jaký byl předtím. A tak ne každá čárka Starého zákona má bezpodmínečnou platnost, ale jen tehdy, je-li v souladu s evangeliem. A troufám si říci, že i v Novém zákoně najdeme oddíly, do nichž jako by evangelium ještě plně neproniklo, třeba ty o podřízenosti žen.
Nakonec Ježíš říká: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Připomeňme si, že zákoníci a farizeové byli lidé, kteří brali Zákon smrtelně vážně. Počítali, kolik kroků smí člověk ujít v sobotu. Odváděli desátky i z bylinek na zahrádce. Byli to nejzbožnější lidé své doby. A Ježíš říká: To nestačí.
Takže přece jen nový zákon? Přece jen přísnější pravidla a ještě víc povinností? Ježíš ale nemluví o tom, že bychom měli dělat víc skutků. Mluví o jiné kvalitě spravedlnosti. O spravedlnosti, která nezůstává na povrchu, ale proniká až do srdce.
To nám za chvíli ukáže v následujících verších, kde říká: Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezabiješ. Já vám však říkám: Kdo se na svého bratra hněvá… Slyšeli jste: Nezcizoložíš. Já vám však říkám: Kdo se dívá se žádostí…Ježíš jde hlouběji, až ke kořeni – k lidskému srdci. Protože i spravedlnost může být jen předstíraná, vnější, jen na oko. Můžeme chodit do kostela, modlit se, dávat almužny – a přitom mít srdce plné hněvu, závisti nebo pohrdání.
Zákoníci se ptali: Co přesně mi Zákon dovoluje a co zakazuje? Kam až smím zajít? Ježíš se ptá jinak: Jaké je tvé srdce? Miluješ opravdu? Odpouštíš opravdu? Protože spravedlnost, o které mluví Ježíš, není seznam k odškrtávání, ale proměněné srdce. Ježíš nás nevolá k tomu, abychom byli lepší farizeové. Volá nás k tomu, abychom měli nové srdce.
Víme ale, že proměna srdce nevzniká náboženským úsilím ani zpřísňováním pravidel. Už proroci věděli, že je to Boží dar. Nemůžeme se přinutit milovat nepřítele silou vůle. Boží láska zjevená v Kristu v nás sama rozněcuje naši lásku, jakkoli nedokonalou. To je ta spravedlnost, která přesahuje spravedlnost zákoníků a farizeů. Dosahujeme jí ne proto, že bychom konali víc skutků, ale proto, že v nás žije ten, který Zákon naplnil dokonale – za nás i v nás.
Na závěr se ale přece jen musím ještě vrátit k té nepomíjející čárce zákona. Ježíšovo suverénní překračování hranic by si totiž někdo mohl vyložit tak, že vlastně stačí všechna stará pravidla odhodit a řídit se jen tím, co nám vyhovuje – a co víc, ospravedlnit to přitom Kristovou láskou. Ale to by bylo nedorozumění. Snadno se nám totiž stane, že ve jménu křesťanské svobody odhodíme i to, co bychom měli nést dál – třeba úctu k životu, věrnost, pokoru, vděčnost nebo ochranu slabých.
Být strážcem takových hodnot neznamená být konzervativní v tom špatném smyslu slova – tedy bát se každé změny. Před námi je mnohem těžší úkol: rozeznat, co v nás Bůh zasel jako trvalou setbu a co bylo jen dobovou skořápkou kolem ní. Vyžaduje se po nás odvaha podržet to staré i tehdy, když to není módní, ale zároveň pokora nechat se Duchem vést k novému poznání Boží vůle.
Amen.
Ondřej Kolář